Projev prezidenta republiky o slavnosti sv. Václava na Národní svatováclavské pouti ve St. Boleslavi

Vážený pane kardinále, pane arcibiskupe, páni biskupové, vážení vzácní hosté dnešního slavnostního shromáždění, dámy a pánové,velmi si vážím Vašeho pozvání zde vystoupit.

Říkám to i s vědomím toho, že je mé dnešní vystoupení na této svatováclavské pouti v mé prezidentské funkci posledním.

 

Pro všechny předchozí projevy zde, ve Staré Boleslavi, mi bylo inspirací, že jde o svátek, který má rozměr nejen církevní, ale i občanský, rozměr nejen historický, ale i současný a význam nejen pro každého jednoho z nás, ale i pro stát jako celek.

Tyto polohy od sebe nelze oddělit, pokud chceme porozumět sami sobě, svým kořenům, své současnosti. 

 

 

Zřejmě největší ohlas mělo mé vystoupení loňské, v němž jsem se zastával obrany „stále rychleji se rozpadajícího hodnotového systému, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili“. 

 

 

V tom se za uplynulý rok nic podstatného nezměnilo. Stále jsme svědky každodenních útoků „pokrokářů“ všeho druhu na dlouhou dobu utvářené – a osvědčené – společenské hodnoty a ctnosti. Tradiční, staré a dobré hodnotové schéma se rozkládá. Mluvím o Evropě, o našem západním světě, ne specificky o České republice, v tom nejsme nijak výjimeční. Začít bychom ale měli sami u sebe. Sílí snahy o úplné odpoutání se od hodnotového řádu, který vytvořil Evropu, jak ji známe dnes a dal lidem žijícím v evropských zemích pevné zakotvení  jejich životů. Evropa se kvůli tomu propadá stále hlouběji do ekonomické, politické a společenské krize urychlené chybným a navíc neskromným a nepokorným sociálně-inženýrským integračním experimentem.

Dále zesilují tendence k regulacím a řízení našich životů ve všech možných i nemožných směrech a k oslabování lidské vůle a zodpovědnosti.

 

 

Omezování občanských práv a svobod svým rozsahem přerůstá do útoku na samu podstatu demokratického zřízení. Není to jen důsledkem málo prozíravé politiky multikulturalismu a málo domýšleného otevírání hranic pro příliv emigrantů z celého světa. Je to v první řadě projevem naší vlastní slabosti, našeho nedoceňování kořenů, hodnot a tradic, na nichž naše evropská civilizace vyrostla. Ty jsme měli za úkol opatrovat a předat generacím dalším. Právě v tom, v dnešní ideové a občanské apatii, v modernistickém či spíše postmodernistickém a postdemokratickém přitakávání všemožným výstřelkům a radikálním politickým proudům vidím hlavní příčiny současného nedobrého stavu Evropy a v jejím rámci také našeho státu. 

 

 

Je povinností nás všech, kterým tyto věci nejsou lhostejné – a tak to jistě cítí i církve, zvláště pak církev největší, katolická, která má v tomto smyslu roli mimořádnou a nezastupitelnou – abychom těmto tendencím nebránili pouze mlčky či jen uvnitř svých společenství, ale abychom daleko hlasitěji a silněji než dosud vystupovali na obranu našich společných tradic a duchovního a mravního rozměru naší národní existence. Je to v zájmu vnitřní jednoty našeho národa, našeho státu a jeho prosperity.

 

 

V příštím roce si budeme připomínat 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Dá nám to příležitost uvědomit si i to, že se na našem území vliv Západu a vliv Východu vždy organicky propojoval a že z těchto dvou prvků vyrůstalo osobité vnímání naší identity. Právě to patří k našim tradicím a v různých aktuálních politických módách bychom na tento aspekt naší státnosti neměli zapomínat. 

 

 

Měli bychom být vždycky sví. Měli bychom vědět, co chceme, co je pro nás dobré, co odpovídá našim životním národním zájmům. Jen tak se nestaneme korouhvičkou zmítanou zájmy jiných. I tuto národní a státní důstojnost bychom si měli uvědomovat, připomínat, bránit ji – jak navenek, tak v sobě.

 

 

V tom spočívá – podle mého přesvědčení – hlavní odkaz dnešního svátku české státnosti, kvůli kterému jsme se ve Staré Boleslavi sešli. Jsem rád, že zde mohu  být přítomen – s Vámi se všemi, kteří jste přišli až sem a prostřednictvím rozhlasu a televize i s naší veřejností.     

 

Děkuji Vám za pozornost, kterou jste této mé úvaze věnovali. 

 

Stará Boleslav, 28. září 2012  

zdroj: http://www.hrad.cz

 

Rádi připomínáme Roš Hašana

Shana Tova Umetuka – to česky znamená Všem Sladký nový rok

 

 

Nový židovský rok je slaven dva dny – 1. a 2. dne měsíce tišri (v roce 2012 našeho letopočtu 17. až 18. září). Podle židovské tradice první den měsíce tišri byl i šestým dnem stvoření, tedy dnem, kdy Hospodin korunoval své dílo stvořením prvního člověka Adama, a poté mu stvořil ještě rovnocennou pomocnici – první ženu Evu. Nový rok – Roš Hašana je tedy narozeninami veškerého lidstva.

Židovská tradice pak dále říká, že v tento den začíná Hospodin soudit veškerá stvoření – samozřejmě, že především člověka – za činy, které byly vykonány v minulém roce.

Proto je židovský Nový rok nazýván také Jom Hadin – Dnem soudu, protože začíná nebeský soudní proces nad každým z nás.

 

Vyvrcholením oslav židovského Nového roku a vyhlášením spravedlivého rozsudku je Den smíření, Jom Kippur (středa 26. září). Pod názvem Jom Hatrua nebo Jom zichron truá, má pak význam jako Den troubení nebo Den památky troubení. Biblický název svátku ukazuje na základní micvu – to jest přikázání spojené s oslavou Roš Hašana, což je troubení na beraní roh, nazývaný šófar. Zvuk šófaru pravověrné Židy doprovází každé ráno od počátku posledního měsíce židovského roku – elul. Tento měsíc je také nazýván měsícem kajícných modliteb slichot a milosrdenství, které si lidé vyprošují od Všemohoucího Boha.

GREGORIÁNSKÝ CHORÁL II.

Ač tento pojem věřící lidé většinou znají, individuální představy mohou značně kolísat. Ještě větši problém nastane se znalostmi a schopností ke zpěvu se aktivně připojit. A přesto, gregoriánský chorál – latinský liturgický zpěv – je určen celé církvi. Označují-li některé dokumenty magisteria gregoriánský chorál jako vlastní zpěv katolické církve, proč tak činí?

Co je gregoriánský chorál?

Jde o jednohlasý zpěv, který vznikl pro liturgii římského ritu. Má systematicky uspořádaný repertoár zhudebněných latinských textů použitelných jak pro celoroční mešní liturgii, obřady (udělování svátostí, svátostiny) tak i pro denní modlitbu církve. Tento repertoár, na 1400 dnes známých skladeb, byl nastřádán během staletí života církve a lze z něho číst dobový lex orandi podobně jako třeba geologové čtou minulost Země ze zkamenělin v horninách.


Chorální repertoár mše svaté

 

Kompletní chorální výstroj ke mši svaté je obsažena v tzv. Graduálu. Jde jednak o tzv. ordinárium, texty, které se zpívají při každé mši stejné: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus. Těchto zpěvů se zúčastňuje věřící lid a příslušný notový materiál je mu k dispozici. Mešní ordinárium má poměrně četné varianty nápěvů různého hudebního vyznění a také stupně obtížnosti a bývá možné je vhodně vybrat či kombinovat. České texty ordinárií jsou obecně známy a lze je rovněž najít v kancionálech.

 

Vlastní zpěvy příslušející jenom určité mši svaté – proprium – zpívá schola zpěváků nebo je recituje celebrant. Jedná se buď o antifony s veršem: Introit při vstupu a Communio po sv. přijímání anebo responsoria: Graduale mezi čteními, Alleluia před evangeliem, Tractus (namísto Alleluia v době postní) či Offertorium k obětování.

 

Gregoriánský chorál existoval vždy jako ryze vokální a jeho melodie se jasně vymykají schématu „dur nebo mol“. Jestliže se dnes provozuje s varhanním doprovodem, jde o jakési východisko z nouze. Zatímco co zpěv propria tato hudební „berlička“ vysloveně degraduje, ordináriu ubližuje méně, neboť doba jeho vzniku (rozvoj vícehlasu a instrumentace) již s harmonií koketuje. Častá modulace i zdařilých varhanních doprovodů ovšem může laika mást a zpěv mu tak ztěžovat. Dobrým řešením je opět návrat k původní praxi.

 

Průběh mše svaté o Slavnosti seslání Ducha svatého začíná vlastní vstupní antifona:

 

Introit

Při začátku bohoslužby zpívá schola. Po antifoně následuje žalmový verš, případně veršů několik, podle délky vlastního příchodu k oltáři, okuřování oltáře kadidlem apod. Po každém verši se antifona opakuje. Text obvykle slavnostním způsobem otevírá tajemství liturgie připadající na ten který den.

Introit patří k nejstaršímu chorálnímu repertoáru a melodie skladeb jsou vlastní a jedinečné. Text antifony se vztahuje k liturgii, zejména pak lekcím, a odpovídá charakteru nedělní nebo votivní mše. Staří kronikáři dokonce podle introitů nedělí datují některé významné události.

 

Text antifony:

 Spíritus Dómini replévit orbem terrárum, allelúia: et hoc quid cóntinet ómnia, sciéntiam habet vocis, allelúia, allelúia, allelúia.  

 Duch  Páně naplnil okrsek zemský, aleluja. A ten, který vše obsahuje, zná každý hlas.

 

 

Kyrie

Po liturgické reformě z r. 1969 je součástí úkonu kajícnosti a při recitaci se říká celkem šestkrát, vždy jednou celebrant, lid opakuje. První Kyrie zpívá schola, lid opakuje, Christe opět zpívá schola a lid opět opakuje. Závěrečnou dvojici Kyrie zpívá opět nejprve schola avšak zakončení zpívají všichni. Na místě je tu ostražitost, neboť poslední invokace obvykle nebývá prostým opakováním předchozí, nýbrž je prokomponovanější, a v jednohlasém zpěvu jsou všechny nevítané individuální odchylky velmi zřetelné.

 

Gloria

Zpěv, někdy zvaný též „Hymnus angelicus“ je prastarý. Části jsou doloženy ze 4. století, konečná latinská podoba z 9. století. Také dvě desítky nápěvů mají různý původ, většina z nich je relativně novějších.

Začátek, Gloria in excelsis Deo, zaintonuje celebrant. Následně se střídají dvě poloviny scholy anebo zpívá schola střídavě s věřícím lidem.

 

Alleluia

Jde o nejmladší součást původního repertoáru propria skládané ještě v 9. a 10. století. Funkčně šlo o aklamaci před evangeliem. Vlastní Alleluia má zpívat schola, verš náleží sólistovi. V době velikonoční se zpívá Alleluia dvakrát.

 

První, po prvním čtení na místě příslušejícím jinak Graduale, zní:

 Alleluia. Emitte Spíritum tuum, et creabúntur: et renovábis fáciem terrea.

 Sešli Ducha svého a budou stvořeni a obnovíš tvář země.

 

Druhé alleluia (znám autor: Robert Zbožný – †1031):

 Alleluia. Veni Sancte Spiritus, reple tuórum corda fidélium: et tui amóris in eis ignesm accénde.

 Přijď, Duchu svatý a naplň srdce svých věrných. A oheň své lásky v nich rozněť.   

 

Sekvence

O slavnosti Seslání Ducha svatého následuje tzv. sekvence Veni Sancte Spiritus, jedna z pěti uchovaných po liturgické reformě tridentského koncilu (1545-1568). I u tohoto zpěvu je znám autor. Je jím papež sv. Inocenc III. (†1216). Český překlad textu této krásné a velmi mocné modlitby lze nalézt např. v Kancionálu, č. 422 jako píseň Přijď, ó Duchu přesvatý.

 

Credo

Vyznání víry má text přijatý na koncilu v Nicei a Konstantinopoli ve 4. století. Celebrant nejprve zaintonuje: Credo in unum Deum. Následuje schola, která se ve zpěvu jednotlivých formulí střídá s věřícím lidem.

 

Offertorium

Responsorium doprovází přinášení obětních darů a jejich přípravu.

 

Svatodušní slavnosti přísluší text:

 Confirma hoc Déus, quod operátus es in nobis: a templo tuo, quod est in Ierúsalem, tibi ófferent reges múnera, alleluia.

 Upevni to, co jsi v nás vykonal. Pro tvůj chrám v Jeruzalémě ti budou přinášet dary králové.

 

Sanctus

Je vlastně pokračováním preface. Jde o chvalozpěv, přisvědčení lidu celebrantovi. Zpívají tedy všichni, a Sanctus má navazovat na zpěv preface bez přerušení.

 

Agnus Dei

Zpěv, určený k lámání chleba, má původní charakter litanií a byl specifikem římské liturgie, zatímco soudobé paralelní rity měly pro tento moment variabilní zpěvy, například ambrosiánský používal tzv. confractoria.

Invokaci Agnus Dei začíná kantor, respektive schola, navazuje schola, resp. lid.

 

Communio

Tato antifona má doprovázet průvod věřících ke svatému přijímání. Střídá se s libovolným počtem předepsaných žalmových veršů podle slavnostní psalmodie, podobně jako introit. Tématem antifony bývá eucharistie nebo ten den čtené písmo a jde o starý repertoár s originálními kompozicemi.

Přijetí eucharistie je v podstatě vyvrcholením mše svaté.

Střídavý zpěv chorální antifony a žalmových veršů působí velmi vznešeně a s ohledem na fakt, že se andělský pokrm dává člověku, tudíž patřičně. V česky sloužených mších tato praxe nemívá zdařilý ekvivalent. Nemělo by totiž jít o jakousi rozptylující kulturní vložku, nýbrž by měl být navozen klid vyššího, božského řádu umožňující přijímajícím rozjímat o velikém daru, jehož se jim právě dostalo.

 

Svatodušní communio má text:

 Factus est repénte de caelo sonus advenientis spíritus vehementis, ubi erant sedéntes, allelúia: et repléti sunt omnes Spíritu Sancto,  loquéntes magnália Dei, alleluia.

 Z nebe se strhl hukot, jako když vane silný vichr tam, kde seděli. A všichni byli naplněni Duchem svatým a mluvili o velikých Božích činech.

 

Michael Nekula

POCHOD PRO ŽIVOT v sobotu 24. 3. 2012

V Praze se v poledních hodinách soboty 24. 3. sešlo téměř 1000 věřících v kostele sv. Jiljí v Husově ulici. Mši svatou celebroval pražský arcibiskup kardinál ThDr. Dominik Duka a spolu s ním sloužili jak biskup českobudějovický Mons. Jiří Paďour, OFMCap, biskup plzeňský Mons. RNDr. František Radkovský a biskup z rakouského Salzburgu Mons. Andreas Laun, tak i kněží z pražských klášterů dominikánů, františkánů, kapucínů a dalších kněží řádových a diecézních. Po překrásné mši svaté, ve které věřící deklarovali jednotu ale i sílu úmyslu, pro který se pak manifestačně sdružili, vyšlo čelo průvodu na cestu ulicemi pražského centra. Nad klidným průvodem, ve kterém kráčelo přes 1500 křesťanů, měla ochranný patronát policie ČR, neboť průvod byl posléze tak dlouhý, že asi na hodinu a půl zcela přerušil dopravu.

 

Bylo zde vidět jak věřící katolíky, tak evangelikály, občany pražské i přicestovalé, rodiny s dětmi, mládež, společenství i jednotlivce. Les bílých křížů představoval zmařené životy dětí, kterým nebylo dovoleno se narodit. Na Příkopech pak byla připravena panelová výstava, srovnávající odsuzovaná zvěrstva genocidy a vraždění ve světě se stavem českých zákonů, které umožňují zabíjení dětí ve velkém a mnoha způsoby. Však také znění plakátů i transparentů varovalo:

 

          „NE ČLOVĚK JE PÁNEM NAD ŽIVOTEM, ALE BŮH!“

 

         „DVĚ ŠKOLNÍ TŘÍDY INTERRUPCÍ DENNĚ JE VÁM MÁLO?“.

 

Přihlížející diváci, kteří hustě lemovali pochod, se jistě též museli zamyslet nad touto smutnou pravdou. Pochod vedl Jilskou uličkou přes Malé a Staroměstské náměstí až do Celetné, aby se opět navrátil třídou Na Příkopě na Václavské náměstí, kde byl u jezdecké sochy svatého Václava ukončen.

Přitom pan biskup Laun připomněl, že v Austrálii se rozhoduje o ještě příšernější zákonné úpravě, která by snad měla umožnit vraždění i dětí živě narozených, u kterých by byl shledán rozštěp patra či Dawnův syndrom.

Přesto zůstal v účastnících Pochodu pro život pocit radosti a dobře vykonané práce, zvláště při pohledu na množství a odhodlanost účastníků, kteří zpěvem Ave, ave Maria i nesením velkých i menších křížů svědčili jak o svém přesvědčení, tak o touze nepodílet se na těchto zločinech jak ve veřejném, tak i soukromém životě.

 

„DÍTĚ ZNAMENÁ NADĚJI“

 

Tak znělo jedno z hesel a

 

„MLADÍ ROZHODNĚTE SE PRO DÍTĚ“

 

stálo na dalším.

 

Mezi základní lidská práva rozhodně patří právo na život a krutý omyl tzv. přerušení těhotenství, pro nás znamená varovné memento pro naši budoucnost a odklon společenských norem a od zdravých životních hodnot vůbec.

 

V Praze dne 27. 3. 2012.           

Ing. Jiří Tomsa

 —

 

POCHOD PRO ŽIVOT (anglicky March for Life) je pojmenování protestních akcí proti antihumánnímu potratářskému experimentování s tím nejzákladnějším lidstvím – ochranou dětí a to včetně těch nenarozených. Pochody pro život mívají charakter protestních a modlitebních průvodů. Akce tohoto typu jsou organizovány v mnoha křesťanských zemích a patří k akcím protipotratového hnutí nebo-li anglicky PRO LIFE hnutí. Ty největší národní Pochody pro život jsou většinou vázány k nějakému významnému datu; často to bývá ke smutnému výročí, kdy byla "uzákoněna" propotratářská legislativa.

 

V České republice se národní Pochod pro život uskutečňuje v Praze okolo 25. března, což je Den nenarozených dětí. Hlavním organizátorem je Hnutí Pro život ČR (http://www.prolife.cz).

 

V letošním roce pražskému Pochodu pro život předcházel páteční večer s programovým setkáním organizací, které se věnují prolife a prorodinné problematice. Přítomné vedoucí těchto organizací povzbudil svoji účastí pan biskup Mons. ThDr. RNDr. Ladislav Hučko, CSc. (řeckokatolický exarcha) a provinciál českých dominikánů fr. Benedikt Mohelník OP. Na tomto setkání se vedoucí jednotlivých organizací nejenom představili, ale především své kolegyně a kolegy informovali, co je nového v jejich činnosti za poslední rok. Mezi hosty se objevili zástupci Konzervativního klubu, o. s., Ligy pár páru, o. s., Modliteb za nejmenší, o. s., Linky pomoci, o. s., Sdružení Ochrana nenarozeného života, o. s., Nadačního fondu Betlém nenarozeným, o. s., Stop genocidě, o.s., Res Claritatis, o. s., a řada dalších. Osobní záštitu nad sobotním pochodem zde pak jednoznačně proklamoval předseda KDU-ČSL pan MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D.

 

V sobotu se pak po úvodní prosebné mši svaté pokojného protestního průvodu za humánní zacházení s nenarozenými dětmi účastnilo přes 1500 lidí.

http://www.flickr.com/photos/hpzcr/collections/72157629305545648

https://www.signaly.cz/fotky/50379

http://zaramovane.rajce.idnes.cz/Pochod_pro_zivot_2012

Na Popeleční středu 22. února Charita ČR zahájila Postní almužnu 2012

Během postní doby (čtyřicet dnů – od Popeleční středy do Velikonoc) jsou všichni vyzýváni k návratu ke starobylé postní tradici – almužně. To, co si v rámci půstu odepřou, mohou pak v peněžní formě přispět Postní almužně.

Pro celé území ČR bylo letos pro zájemce vytištěno a rozesláno do všech římskokatolických diecézí k vyzvednutí celkem 65.000 papírových pokladniček. Ke konci postní doby věřící odevzdají svoji almužnu do kostela nebo místní Charitě. Dárce do této papírové pokladničky vloží obnos přibližně ve výši ceny požitku, který si odřekl. Tyto dary Charita ČR použije na pomoc lidem v nouzi a na podporu charitního díla.

Celý příspěvek

IV. Národní fórum mládeže

Bylo od 23. do 26. 2. 2012 ve Žďáru nad Sázavou na Biskupském gymnáziu a na Místním úřadě. S mladými lidmi se zde setkali a diskutovali biskupové František Radkovský, Pavel Posád, František Lobkowicz, Karel Herbst a Jiří Paďour. Poslední den zúčastněné oslovil kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka. Někteří z biskupů měli katecheze/přednášky (Paďour, Herbst, Posád, Radkovský). Celý příspěvek