Budování nového webu založeného na WordPressu

WordPress je jeden z nejoblíbenějších open-source redakčních systémů, protože a také proto obsahuje velké množství nápaditých doplňků. Během letošního roku chceme také web farnostkyje přestěhovat ze zastaralého quick.cms na tento systém. Tenhle článek je určen hlavně pro technicky orientované čtenáře a redaktory.

Celý příspěvek

Projev prezidenta republiky o slavnosti sv. Václava na Národní svatováclavské pouti ve St. Boleslavi

Vážený pane kardinále, pane arcibiskupe, páni biskupové, vážení vzácní hosté dnešního slavnostního shromáždění, dámy a pánové,velmi si vážím Vašeho pozvání zde vystoupit.

Říkám to i s vědomím toho, že je mé dnešní vystoupení na této svatováclavské pouti v mé prezidentské funkci posledním.

 

Pro všechny předchozí projevy zde, ve Staré Boleslavi, mi bylo inspirací, že jde o svátek, který má rozměr nejen církevní, ale i občanský, rozměr nejen historický, ale i současný a význam nejen pro každého jednoho z nás, ale i pro stát jako celek.

Tyto polohy od sebe nelze oddělit, pokud chceme porozumět sami sobě, svým kořenům, své současnosti. 

 

 

Zřejmě největší ohlas mělo mé vystoupení loňské, v němž jsem se zastával obrany „stále rychleji se rozpadajícího hodnotového systému, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili“. 

 

 

V tom se za uplynulý rok nic podstatného nezměnilo. Stále jsme svědky každodenních útoků „pokrokářů“ všeho druhu na dlouhou dobu utvářené – a osvědčené – společenské hodnoty a ctnosti. Tradiční, staré a dobré hodnotové schéma se rozkládá. Mluvím o Evropě, o našem západním světě, ne specificky o České republice, v tom nejsme nijak výjimeční. Začít bychom ale měli sami u sebe. Sílí snahy o úplné odpoutání se od hodnotového řádu, který vytvořil Evropu, jak ji známe dnes a dal lidem žijícím v evropských zemích pevné zakotvení  jejich životů. Evropa se kvůli tomu propadá stále hlouběji do ekonomické, politické a společenské krize urychlené chybným a navíc neskromným a nepokorným sociálně-inženýrským integračním experimentem.

Dále zesilují tendence k regulacím a řízení našich životů ve všech možných i nemožných směrech a k oslabování lidské vůle a zodpovědnosti.

 

 

Omezování občanských práv a svobod svým rozsahem přerůstá do útoku na samu podstatu demokratického zřízení. Není to jen důsledkem málo prozíravé politiky multikulturalismu a málo domýšleného otevírání hranic pro příliv emigrantů z celého světa. Je to v první řadě projevem naší vlastní slabosti, našeho nedoceňování kořenů, hodnot a tradic, na nichž naše evropská civilizace vyrostla. Ty jsme měli za úkol opatrovat a předat generacím dalším. Právě v tom, v dnešní ideové a občanské apatii, v modernistickém či spíše postmodernistickém a postdemokratickém přitakávání všemožným výstřelkům a radikálním politickým proudům vidím hlavní příčiny současného nedobrého stavu Evropy a v jejím rámci také našeho státu. 

 

 

Je povinností nás všech, kterým tyto věci nejsou lhostejné – a tak to jistě cítí i církve, zvláště pak církev největší, katolická, která má v tomto smyslu roli mimořádnou a nezastupitelnou – abychom těmto tendencím nebránili pouze mlčky či jen uvnitř svých společenství, ale abychom daleko hlasitěji a silněji než dosud vystupovali na obranu našich společných tradic a duchovního a mravního rozměru naší národní existence. Je to v zájmu vnitřní jednoty našeho národa, našeho státu a jeho prosperity.

 

 

V příštím roce si budeme připomínat 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Dá nám to příležitost uvědomit si i to, že se na našem území vliv Západu a vliv Východu vždy organicky propojoval a že z těchto dvou prvků vyrůstalo osobité vnímání naší identity. Právě to patří k našim tradicím a v různých aktuálních politických módách bychom na tento aspekt naší státnosti neměli zapomínat. 

 

 

Měli bychom být vždycky sví. Měli bychom vědět, co chceme, co je pro nás dobré, co odpovídá našim životním národním zájmům. Jen tak se nestaneme korouhvičkou zmítanou zájmy jiných. I tuto národní a státní důstojnost bychom si měli uvědomovat, připomínat, bránit ji – jak navenek, tak v sobě.

 

 

V tom spočívá – podle mého přesvědčení – hlavní odkaz dnešního svátku české státnosti, kvůli kterému jsme se ve Staré Boleslavi sešli. Jsem rád, že zde mohu  být přítomen – s Vámi se všemi, kteří jste přišli až sem a prostřednictvím rozhlasu a televize i s naší veřejností.     

 

Děkuji Vám za pozornost, kterou jste této mé úvaze věnovali. 

 

Stará Boleslav, 28. září 2012  

zdroj: http://www.hrad.cz

 

GREGORIÁNSKÝ CHORÁL II.

Ač tento pojem věřící lidé většinou znají, individuální představy mohou značně kolísat. Ještě větši problém nastane se znalostmi a schopností ke zpěvu se aktivně připojit. A přesto, gregoriánský chorál – latinský liturgický zpěv – je určen celé církvi. Označují-li některé dokumenty magisteria gregoriánský chorál jako vlastní zpěv katolické církve, proč tak činí?

Co je gregoriánský chorál?

Jde o jednohlasý zpěv, který vznikl pro liturgii římského ritu. Má systematicky uspořádaný repertoár zhudebněných latinských textů použitelných jak pro celoroční mešní liturgii, obřady (udělování svátostí, svátostiny) tak i pro denní modlitbu církve. Tento repertoár, na 1400 dnes známých skladeb, byl nastřádán během staletí života církve a lze z něho číst dobový lex orandi podobně jako třeba geologové čtou minulost Země ze zkamenělin v horninách.


Chorální repertoár mše svaté

 

Kompletní chorální výstroj ke mši svaté je obsažena v tzv. Graduálu. Jde jednak o tzv. ordinárium, texty, které se zpívají při každé mši stejné: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus. Těchto zpěvů se zúčastňuje věřící lid a příslušný notový materiál je mu k dispozici. Mešní ordinárium má poměrně četné varianty nápěvů různého hudebního vyznění a také stupně obtížnosti a bývá možné je vhodně vybrat či kombinovat. České texty ordinárií jsou obecně známy a lze je rovněž najít v kancionálech.

 

Vlastní zpěvy příslušející jenom určité mši svaté – proprium – zpívá schola zpěváků nebo je recituje celebrant. Jedná se buď o antifony s veršem: Introit při vstupu a Communio po sv. přijímání anebo responsoria: Graduale mezi čteními, Alleluia před evangeliem, Tractus (namísto Alleluia v době postní) či Offertorium k obětování.

 

Gregoriánský chorál existoval vždy jako ryze vokální a jeho melodie se jasně vymykají schématu „dur nebo mol“. Jestliže se dnes provozuje s varhanním doprovodem, jde o jakési východisko z nouze. Zatímco co zpěv propria tato hudební „berlička“ vysloveně degraduje, ordináriu ubližuje méně, neboť doba jeho vzniku (rozvoj vícehlasu a instrumentace) již s harmonií koketuje. Častá modulace i zdařilých varhanních doprovodů ovšem může laika mást a zpěv mu tak ztěžovat. Dobrým řešením je opět návrat k původní praxi.

 

Průběh mše svaté o Slavnosti seslání Ducha svatého začíná vlastní vstupní antifona:

 

Introit

Při začátku bohoslužby zpívá schola. Po antifoně následuje žalmový verš, případně veršů několik, podle délky vlastního příchodu k oltáři, okuřování oltáře kadidlem apod. Po každém verši se antifona opakuje. Text obvykle slavnostním způsobem otevírá tajemství liturgie připadající na ten který den.

Introit patří k nejstaršímu chorálnímu repertoáru a melodie skladeb jsou vlastní a jedinečné. Text antifony se vztahuje k liturgii, zejména pak lekcím, a odpovídá charakteru nedělní nebo votivní mše. Staří kronikáři dokonce podle introitů nedělí datují některé významné události.

 

Text antifony:

 Spíritus Dómini replévit orbem terrárum, allelúia: et hoc quid cóntinet ómnia, sciéntiam habet vocis, allelúia, allelúia, allelúia.  

 Duch  Páně naplnil okrsek zemský, aleluja. A ten, který vše obsahuje, zná každý hlas.

 

 

Kyrie

Po liturgické reformě z r. 1969 je součástí úkonu kajícnosti a při recitaci se říká celkem šestkrát, vždy jednou celebrant, lid opakuje. První Kyrie zpívá schola, lid opakuje, Christe opět zpívá schola a lid opět opakuje. Závěrečnou dvojici Kyrie zpívá opět nejprve schola avšak zakončení zpívají všichni. Na místě je tu ostražitost, neboť poslední invokace obvykle nebývá prostým opakováním předchozí, nýbrž je prokomponovanější, a v jednohlasém zpěvu jsou všechny nevítané individuální odchylky velmi zřetelné.

 

Gloria

Zpěv, někdy zvaný též „Hymnus angelicus“ je prastarý. Části jsou doloženy ze 4. století, konečná latinská podoba z 9. století. Také dvě desítky nápěvů mají různý původ, většina z nich je relativně novějších.

Začátek, Gloria in excelsis Deo, zaintonuje celebrant. Následně se střídají dvě poloviny scholy anebo zpívá schola střídavě s věřícím lidem.

 

Alleluia

Jde o nejmladší součást původního repertoáru propria skládané ještě v 9. a 10. století. Funkčně šlo o aklamaci před evangeliem. Vlastní Alleluia má zpívat schola, verš náleží sólistovi. V době velikonoční se zpívá Alleluia dvakrát.

 

První, po prvním čtení na místě příslušejícím jinak Graduale, zní:

 Alleluia. Emitte Spíritum tuum, et creabúntur: et renovábis fáciem terrea.

 Sešli Ducha svého a budou stvořeni a obnovíš tvář země.

 

Druhé alleluia (znám autor: Robert Zbožný – †1031):

 Alleluia. Veni Sancte Spiritus, reple tuórum corda fidélium: et tui amóris in eis ignesm accénde.

 Přijď, Duchu svatý a naplň srdce svých věrných. A oheň své lásky v nich rozněť.   

 

Sekvence

O slavnosti Seslání Ducha svatého následuje tzv. sekvence Veni Sancte Spiritus, jedna z pěti uchovaných po liturgické reformě tridentského koncilu (1545-1568). I u tohoto zpěvu je znám autor. Je jím papež sv. Inocenc III. (†1216). Český překlad textu této krásné a velmi mocné modlitby lze nalézt např. v Kancionálu, č. 422 jako píseň Přijď, ó Duchu přesvatý.

 

Credo

Vyznání víry má text přijatý na koncilu v Nicei a Konstantinopoli ve 4. století. Celebrant nejprve zaintonuje: Credo in unum Deum. Následuje schola, která se ve zpěvu jednotlivých formulí střídá s věřícím lidem.

 

Offertorium

Responsorium doprovází přinášení obětních darů a jejich přípravu.

 

Svatodušní slavnosti přísluší text:

 Confirma hoc Déus, quod operátus es in nobis: a templo tuo, quod est in Ierúsalem, tibi ófferent reges múnera, alleluia.

 Upevni to, co jsi v nás vykonal. Pro tvůj chrám v Jeruzalémě ti budou přinášet dary králové.

 

Sanctus

Je vlastně pokračováním preface. Jde o chvalozpěv, přisvědčení lidu celebrantovi. Zpívají tedy všichni, a Sanctus má navazovat na zpěv preface bez přerušení.

 

Agnus Dei

Zpěv, určený k lámání chleba, má původní charakter litanií a byl specifikem římské liturgie, zatímco soudobé paralelní rity měly pro tento moment variabilní zpěvy, například ambrosiánský používal tzv. confractoria.

Invokaci Agnus Dei začíná kantor, respektive schola, navazuje schola, resp. lid.

 

Communio

Tato antifona má doprovázet průvod věřících ke svatému přijímání. Střídá se s libovolným počtem předepsaných žalmových veršů podle slavnostní psalmodie, podobně jako introit. Tématem antifony bývá eucharistie nebo ten den čtené písmo a jde o starý repertoár s originálními kompozicemi.

Přijetí eucharistie je v podstatě vyvrcholením mše svaté.

Střídavý zpěv chorální antifony a žalmových veršů působí velmi vznešeně a s ohledem na fakt, že se andělský pokrm dává člověku, tudíž patřičně. V česky sloužených mších tato praxe nemívá zdařilý ekvivalent. Nemělo by totiž jít o jakousi rozptylující kulturní vložku, nýbrž by měl být navozen klid vyššího, božského řádu umožňující přijímajícím rozjímat o velikém daru, jehož se jim právě dostalo.

 

Svatodušní communio má text:

 Factus est repénte de caelo sonus advenientis spíritus vehementis, ubi erant sedéntes, allelúia: et repléti sunt omnes Spíritu Sancto,  loquéntes magnália Dei, alleluia.

 Z nebe se strhl hukot, jako když vane silný vichr tam, kde seděli. A všichni byli naplněni Duchem svatým a mluvili o velikých Božích činech.

 

Michael Nekula