1. Bůh

 

 

Anglický matematik a filozof Bertrand Russel podrobně vyložil, proč nemůže věřit v Boha. Jeden z jeho přátel se ho žertem zeptal, co by pan profesor řekl, kdyby se mu mělo přece jenom stát, že by se po smrti octl tváří v tvář Bohu. Russel odpověděl: "Řekl bych mu: Pane, neposkytl jste nám o sobě dost důkazů!"

 

Mnoha lidem je tato odpověď velmi blízká. Mají pravdu? Teologové se po staletí snažili nalézt důkazy pro existenci Boží. Není snad nutné zde všechny uvádět. Zmiňme se alespoň o některých.

 

 1. Hodinový strojek nevzniká "sám od sebe". V hodinách je vtěleno příliš mnoho inteligence, než aby mohly povstat "náhodou". Jsou sestrojeny plánovitě: hodinové pero, nepokoj, kamenná lůžka, kolečkové převody, vzájemné zapadání koleček… To vše ukazuje, že tu někdo myslel, že je tu v základě plán: kde je plán, musel někdo myslet – plánovat.

 

Ale právě s tímto plánem se setkáme v celé přírodě. Buňka – geniální chemická laboratoř… Oko – dokonalý automatický přístroj… Leteckotechnické vymoženosti ptáků a hmyzu – špičkové technické výkony…

 

Vzniklo celé nové odvětví vědy – bionika – která využívá divů přírody pro techniku. Geniálně jednoduché rychloměry pro letadla, zatáčkoměry, povrchové obložení ponorek – to vše bylo odpozorováno od přírody.

 

Svět je plný moudrosti, řádu a plánu. Kde je plán, musel někdo plánovat. Kde je řád, musel někdo ten řád ustanovit. Kde je moudrost, musel někdo myslet. Dostáváme se tak k pojmu nekonečné Inteligence, k Bohu.

 

2. Jiná cesta k poznání Boha si všímá příčinnosti ve světě. Například: věta, kterou právě čtete, je vytištěna na papíře, který byl vyroben ze dřeva, které je ze stromu, který vyrostl ze semene, které … je možno pokračovat až kamsi daleko k první příčině.

 

Touto příčinou nemůže být hmota – ta by vyžadovala opět další příčinu. První příčinou může být jen nehmotná bytost, nekonečná a všemohoucí, která má příčinu svého bytí sama v sobě – Bůh.

 

3. Ještě se můžeme zmínit o tzv. důkazu morálním: ve svém nitru se cítíme vázáni na velké hodnoty: na pravdu, věrnost, lásku, ohledy…

 

Svědomí nás nutí k uskutečňování těchto hodnot: prožíváme "jsi povinen". V mezních situacích i za cenu vlastního života…

 

Musí být zřejmě nějaká moc, která je schopna člověku uložit, aby jednal právě takto – Bůh.

 
Existují důkazy pro existenci Boží?

33. Svátost smíření

 

 

"Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, jsou zadrženy." (Jan 20,23)

 

Těmito slovy dal Ježíš apoštolům a po nich všem, kteří přijmou svátostné kněžství, pravomoc smiřovat člověka s Bohem.

 

Člověk je schopen velkých činů, ale také velkých selhání a provinění. Vina porušuje vztahy lidí a narušuje Boží plán se světem. V nejhlubším smyslu je vina porušením vztahu k Bohu, a to vyjadřujeme slovem hřích.

 

Hříchu se dopouští ten, kdo vědomě a dobrovolně porušuje nějakou morální hodnotu – kdo jedná špatně; jinými slovy: kdo jedná proti svému svědomí.

 

Svědomí není nějaký abstraktní pocit, ale je to soud našeho rozumu, který nám ukazuje, co máme konat jako dobro nebo čeho se varovat jako zla.

 

Objektivní morální hodnoty, kterými se má k svému prospěchu podle Boží vůle řídit člověk i lidská společnost, jsou v Písmě shrnuty do tzv. "Desatera Božích přikázání" a v evangeliích prohloubeny Ježíšovým učením.

 

Lidská vina může mít různé stupně. Je zřejmé, že je rozdíl mezi vraždou a malou lží. Proto rozlišujeme smrtelné (těžké) hříchy a zraňující (lehké) hříchy.

 

Smrtelného hříchu se dopouští ten, kdo se zcela vědomě a zcela dobrovolně proviňuje ve velmi závažné věci. Smrtelný hřích usmrcuje v duši člověka Boží život, milost. Spojení s Bohem je zcela přerušeno.

 

Kde chybí některý z uvedených předpokladů, nejde buď vůbec o hřích, nebo jde o hřích zraňující (lehký). Ani zde ovšem nejde o nějakou bezvýznamnou událost. I lehký hřích vzdaluje člověka od Boha.

 

Kristu přivádí znovu a znovu klesajícího křesťana k Bohu i společenství církve svátostí smíření.

 

Svátost smíření má tyto části:

 

1. Sebepoznání (zpytování svědomí). Člověk se zamýšlí nad svými činy a hodnotí je z hlediska Božího zákona. V praxi je možné použít tzv. "zrcadla svědomí", obsaženého ve vhodné příručce (viz též kap. 38).

 

2. Lítost a předsevzetí. Bez lítosti není odpuštění. Je důležité vědět, že to není věc citu a nemusí vést k slzám. Lítost znamená nejen poznat, že jsme něco udělali špatně, ale tuto špatnost uznat a distancovat se od ní. Tím začíná proces, kterému říkáme obrácení.

Neoddělitelnou součástí takové lítosti je předsevzetí nehřešit a případnou zaviněnou škodu napravit.

 

Lítost, tedy vnitřní rozchod se zlem, je pro překonání hříchů tak rozhodující, že při dokonalé intenzitě této lítosti (motivované láskou k Bohu) Bůh odpouští ihned, jakmile se po hříchu k němu obrátíme, i když nám pak zůstává povinnost podrobit svůj hřích soudu zpovědníka.

 

3. Vyznání (zpověď). Aby měla smysl Kristova slova o "odpuštění" a "zadržení hříchů", je nutné, aby kněz, než udělí odpuštění, byl s lidskou vinou seznámen. Pro praxi je třeba vědět, že úmyslné zamlčení smrtelného hříchu má za následek neúčinnost svátosti smíření. A že u smrtelných hříchů je třeba uvést i počet a závažné okolnosti. Je rozdíl, provinil-li se někdo jednou, nebo proviňuje-li se stále.

 

Lehké hříchy není nutné vyznávat, protože se nám odpouštějí i mimo svátost smíření, např. modlitbou, četbou a rozjímáním Písma, přijetím eucharistie apod. Pro duchovní růst je však vyznání i lehkých hříchů, případně i rozhovor o osobních problémech, velmi důležité.

 

Kněz, který zpovídá, je vázán velkou, neobyčejně přísnou povinností mlčet. Je to vůbec nejpřísnější povinnost, která kněze váže, neexistuje žádná výjimka. Není tedy třeba bát se prozrazení.

 

4. Kající skutek (dostiučinění). Abychom si uvědomili, že hřích není jen tak něco bezvýznamného, ukládá zpovědník vykonání nějakého dobrého činu, nebo skutku sebezáporu.

 

5. Rozhřešení. Je to výslovné prominutí hříchů, které kněz pronáší jménem Kristovým.

 

 

1. Jakými slovy ustanovil Ježíš svátost smíření?
2. Kdo se dopouští hříchu?
3. Kde jsou shrnuty objektivní morální hodnoty?
4. Jak rozlišujeme hříchy?
5. Kdo se dopouští smrtelného hříchu?
6. Jaké má smrtelný hřích následky?
7. Které části má svátost smíření?
8. Co působí dokonalá lítost?
9. Co je třeba uvést při vyznání?

12. Ne pouze Zákon …

 

 

V Ježíšově době existovala pro směrodatnou vrstvu Židů jen jediná cesta k Bohu: přesné zachovávání starozákonních ustanovení.

 

Aplikace zákona na praktický život dala během doby vznik 248 příkazům a 365 zákazům, které bylo nutné přesně dodržovat.

 

Zvláště přísná byla ustanovení o sabatu, židovském svátku. Léčit druhého nebo vytáhnout zvíře z jámy, vzdálit se ze svého bydliště, vařit nebo péct – to vše už platilo za znesvěcení tohoto dne, za zločin proti Bohu. Život se stal těžko snesitelným.

 

Tato tvrdá ustanovení vyvolávala Ježíšův hněv. Ježíšovi nezáleží na pouhém formálním splnění Zákona, nýbrž v první řadě na smýšlení a na vnitřním postoji člověka. Člověk nestojí pod Zákonem. Zákon musí člověku sloužit.

 

Převrácení hodnot!

 

Duchové se tříbí: jedni jsou pro Ježíše, druzí proti němu. Oficiální představitelé Židů už myslí na to, že ho umlčí. Už nyní vyvstává nad Ježíšovým životem kříž.

44. Poslední soud

 

 

Člověk není jenom tělo a není jenom duše. Teprve spolu vytvářejí tělo a duše celého člověka – osobu. Proto nejen duše, ale i tělo musí mít možnost vstoupit do věčnosti.

 

Písmo mluví o tom, že "na konci času", znovu přijde Kristus. S tímto návratem je spojeno vzkříšení mrtvých, soud nade všemi lidmi a dokonání světa.

 

Zatímco při osobním soudu jde o jednotlivce, zde se zjeví osud celého lidstva. Každý uvidí každého tak, jaký skutečně je, nikoli tak, za jakého by se rád vydával a jasně se uvidí důsledky našeho jednání pro průběh lidských dějin.

 

"Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely… A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: Hle Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo." (Zjev 21,1.3-4)

 

Tyto mohutné vize světa na konci jeho vývoje mají ozřejmit, že Bůh je vlastní střed vesmíru, smysl veškerých lidských dějin, konečný cíl všeho stvoření.

 

1. Proč mluví Písmo o "vzkříšení těla"?
2. Kdy se to má stát?
3. Co je spojeno s příchodem Kristovým "na konci času"?

23. Církev

 

 

Je hodně lidí, kteří věří v Krista, ale nevěří v církev; v jejich očích je to zbytečná organizace.

 

Položme si však otázku: Chtěl nám Kristus přinést zvěst o Bohu? Jistě. Ale jak se potom tato zvěst dostává k lidem 20. století?

 Zvlášť když Kristus sám nic nenapsal?

 

Je zřejmé, že tedy zde někde musí být lidé, kteří plní příkaz daný učedníkům, hlásat evangelium "až do konce světa".

 

Základy církve položil Kristus už v době, kdy si z okruhu učedníků vybral 12 mužů, které nazval apoštoly. (Jeden zradil – Jidáš, a proto po zmrtvýchvstání Ježíšově mluví Písmo o jedenácti. Později byl tento počet opět doplněn na dvanáct).

 

Zvláštní pověření dostává apoštol Petr, postavený do čela ostatních: "Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." (Mt 16,18)

 

Pro nástupce apoštolů se ujal název "biskupové", pro nižší duchovní "kněží" a "jáhnové".

 

V čele celé církve stojí dnes – stejně jako v celých dějinách církve – biskup města Říma, papež, který je nástupcem apoštola Petra.

 

1. Jaké pověření dostal apoštol Petr?
2. Jak se nazývají nástupci apoštolů?
3. Kdo je nástupcem Petrovým?

2. Setkání s Bohem

 
 
Živou, proměňující víru nepůsobí důkazy. Ty se opírají o rozum. A pouhá teorie nedokáže změnit život.
 
Živé poznání Boha nastává v modlitbě. Zde prožívám Boha jako přítomného, který skutečně existuje. Kdo se nemodlí, zůstane vždy polovičním pochybovačem.

* Mohou důkazy o Boží existenci dát člověku živou víru?

 
"Pane, já tebe neznám, ty mne však znáš dobře. Obracím se k věcem, které se dají ověřit smysly a rozumem. Chci mít všechno jisté, zaručené, prozkoušené. Tebe však není možné vidět, není možné se tě dotknout rukama. A přece jen ty můžeš způsobit, abych byl šťastný – když s tebou začnu opravdu počítat. Dej mi, prosím, takovou vnímavost, abych mohl věřit v tebe, neviditelného. Staň se pro mne jistotou, o kterou se budu moct opírat ve chvílích radosti i smutku." 0

34. Odpustky

 

 

Odpustkům se většinou špatně rozumí. Odpustky nejsou odpuštěním hříchů, je to vždy jen prominutí tzv. "časných trestů" za hříchy, jejichž vina již byla odpuštěna. Odpustky, respektive jejich nesprávné udělování, způsobily v církvi mnoho zla. Pozitivní a trvalé na odpustcích je, že si při nich člověk uvědomuje, že hřích vleče za sebou následky, které musí být postupně odčiňovány, i když hřích je dávno odpuštěn. Kromě toho se jimi upevňuje vědomí, že církev chce pomoct jednotlivcům překonávat následky hříchu.

 

* Co jsou odpustky?