Evangelii gaudium – 1. kapitola

Jak bylo již zmíněno v prvním článku o nové apoštolské exhortaci “Evangelii gaudium”, přinášíme výtah z první kapitoly tohoto dokumentu. Je na Vás, jestli si přečtete celý text kapitoly na výše uvedeném odkaze, nebo jen zestručněné myšlenky v tomto odkazu  anebo nic z toho. Pokud máte pocit, že se Vás něco z toho nějak týká, nebo to souvisí s naší farností, případně Vás cokoli z papežova textu zaujme, neváhejte k tomuto příspěvku připojit svůj komentář.

První kapitolu exhortace papež uvádí připomínkou Ježíšova vyslání učedníků „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal (Mt 28,19-20)“ (19). Tato věta je hlavním poselstvím kapitoly.

Vysílání na cestu (exodus), rozvedené v první části kapitoly, je i v bibli na zmíněno mnoha místech. Jak píše papež, Dnes jsou v tomto Ježíšovu „jděte“ přítomny neustále nové scénáře a výzvy evangelizačního poslání církve a všichni jsou povoláni k tomuto novému misionářskému „vyjití“, (…) všichni jsme zváni toto poslání přijmout.“ (20). A stejně jako všechny křesťany zve k misijím, tak zdůrazňuje nutnost vyjít ke všem lidem: Církev je vitální, když ve věrnosti Mistrovu vzoru vychází zvěstovat evangelium všem, všude, při každé příležitosti, neprodleně, bez nechuti a beze strachu. (23)

Zajímavý je papežův pohled na způsob, jakým evangelium působí radost: Radost evangelia, která naplňuje život učednického společenství, je
radostí misionářskou. Zakouší ji dvaasedmdesát učedníků, kteří se vrátili s radostí ze své mise. Prožívá ji Ježíš, který zajásá radostí v Duchu svatém a velebí Otce, protože Jeho zjevení dostihuje chudé a maličké
(21).

Papež nás vyzývá, abychom ani v misionářském úsilí neustrnuli na jediném místě: Když je setba na jednom místě zaseta, nezdržuje se tam, aby dále vysvětloval nebo konal další setby, ale Duch jej vede, aby šel do dalších vesnic. (21)

Misionářský proces popisuje František takto „(Misionáři) přebírají iniciativu, zainteresují se, provázejí, přinášejí plody a slaví (23) a dále ho vysvětluje. Na převzetí iniciativy je přitom položen velký důraz: Pán má iniciativu, předešel jej v lásce (srov. 1 Jan 4,10), a proto dovede učinit první krok.

Ve druhé části první kapitoly papež vyjadřuje touhu, aby samotná exhortace neupadla v zapomnění, a vyzývá k reformě církve ve všech jejích strukturách i místech. Chce ustavit křesťany „ve všech regionech světa do stavu permanentního misijního poslání“ (25). Připomíná pak slova Jana Pavla II.: účelem každé obnovy v církvi musí být misie, aby se nestala kořistí jakési církevní introverze (27).

Pro naši farnost je podstatná zmínka o důležitosti farností v reformě misijního poslání: Farnost je církevní přítomnost na daném území, prostředím, kde se naslouchá Slovu a kde roste křesťanský život, dialog, zvěst, velkodušná láska, adorace a bohoslužba. Farnost prostřednictvím všech svých aktivit povzbuzuje a formuje svoje členy, aby byli vykonavateli evangelizace (28). Dále papež hovoří o roli oblastních církevních společenství (29), biskupů (30,31) a také institutu papeže samotného (32). Papež František varuje před zažitou praxí v duchu „vždycky se to dělalo tak“ a přímo apeluje na kreativitu v uplatňování prostředků misijní činnosti v rámci společenství. (33).

Ve třetí části první kapitoly je věnována pozornost samotnému obsahu našeho misijního sdělení – tím je jádro evangelia. V tomto zásadním jádru září krása spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu usmrceném a vzkříšeném. (36). Nemáme se nechat strhnout k redukci na pár druhotných aspektů s odkazem na část otázek morálního učení církve (pravděpodobně myšlen vztah církve k potratům, antikoncepci, nesezdaným nebo homosexuálním svazkům apod.). Svatý Otec mluví o „hierarchii“ pravd katolického učení, s odkazem na sv. Tomáše Akvinského a list apoštola Pavla Galaťanům „víra se projevuje láskou“. V tom je definováno milosrdenství, vnější skutek lásky, jako
největší ze všech ctností.

Papež dává návod jak zachovávat pravdu obsahu evangelia: Je-li zvěstování věrné evangeliu, jasně se ukazuje ústřední postavení některých
pravd, a je zřetelné, že křesťanská morální zvěst není stoickou etikou, je více než askezí a není pouhou praktickou filosofií, ani katalogem hříchů a omylů. Evangelium především vyzývá, abychom odpověděli Bohu, který nás miluje a zachraňuje, tím že Jej uznáváme v druhých, vycházíme ze sebe a hledáme dobro všech. Tato výzva nemá být za žádných okolností zatemňována!
(39). Výzva ke směřování k jádru evangelia je v dokumentu dále více vysvětlena na dalších místech.

Čtvrtá část se zabývá formami sdělení, zdůrazňuje kulturu a jazyk. Ani věrouka, ani jazyk nesmí zkreslit neměnný význam evangelia. V něm je obsaženo i nutné přijetí kříže, které může leckoho odradit nebo vést k nepochopení. (42). Ještě jedním aspektem jsou církevní zvyklosti jako nadstavba „předpisů“, kterou (odkaz na sv. Tomáše Akvinského) lidem dal sám Kristus nebo apoštolové. Naše náboženství se pod jejich tíhou nesmí stát otroctvím. Kromě toho papež po církvi vyžaduje trpělivost s lidmi rostoucími k Bohu, že zpovědnice nemá být mučírna, nýbrž místo Pánova milosrdenství, které podněcuje ke konání možného dobra. Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který tráví své dny, aniž by čelil vážným těžkostem (44).

V páté části papež zdůrazňuje povolání církve k otevřenosti. všichni mohou být součástí společenství, a ani dveře svátostí by neměly být
zavírány z ledajakého důvodu. Platí to zejména, pokud jde o onu svátost, která je „branou“ – křest. Eucharistie, byť tvoří plnost svátostného života, není odměnou dokonalých, nýbrž velkorysým lékem a potravou slabých. Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, které jsme povoláni rozvážně a směle vzít v úvahu. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.
(47). Zdůrazňuje roli chudých jakožto přednostních adresátů evangelia (48).

Na konec první kapitoly Svatý Otec zopakoval zásadní postoj k prioritě misijního poslání: preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou,
protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot
(49).

Další kapitolou dokumentu se budeme zabývat v červnu.

Komentáře nejsou povoleny.