GREGORIÁNSKÝ CHORÁL II.

Ač tento pojem věřící lidé většinou znají, individuální představy mohou značně kolísat. Ještě větši problém nastane se znalostmi a schopností ke zpěvu se aktivně připojit. A přesto, gregoriánský chorál – latinský liturgický zpěv – je určen celé církvi. Označují-li některé dokumenty magisteria gregoriánský chorál jako vlastní zpěv katolické církve, proč tak činí?

Co je gregoriánský chorál?

Jde o jednohlasý zpěv, který vznikl pro liturgii římského ritu. Má systematicky uspořádaný repertoár zhudebněných latinských textů použitelných jak pro celoroční mešní liturgii, obřady (udělování svátostí, svátostiny) tak i pro denní modlitbu církve. Tento repertoár, na 1400 dnes známých skladeb, byl nastřádán během staletí života církve a lze z něho číst dobový lex orandi podobně jako třeba geologové čtou minulost Země ze zkamenělin v horninách.


Chorální repertoár mše svaté

 

Kompletní chorální výstroj ke mši svaté je obsažena v tzv. Graduálu. Jde jednak o tzv. ordinárium, texty, které se zpívají při každé mši stejné: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus. Těchto zpěvů se zúčastňuje věřící lid a příslušný notový materiál je mu k dispozici. Mešní ordinárium má poměrně četné varianty nápěvů různého hudebního vyznění a také stupně obtížnosti a bývá možné je vhodně vybrat či kombinovat. České texty ordinárií jsou obecně známy a lze je rovněž najít v kancionálech.

 

Vlastní zpěvy příslušející jenom určité mši svaté – proprium – zpívá schola zpěváků nebo je recituje celebrant. Jedná se buď o antifony s veršem: Introit při vstupu a Communio po sv. přijímání anebo responsoria: Graduale mezi čteními, Alleluia před evangeliem, Tractus (namísto Alleluia v době postní) či Offertorium k obětování.

 

Gregoriánský chorál existoval vždy jako ryze vokální a jeho melodie se jasně vymykají schématu „dur nebo mol“. Jestliže se dnes provozuje s varhanním doprovodem, jde o jakési východisko z nouze. Zatímco co zpěv propria tato hudební „berlička“ vysloveně degraduje, ordináriu ubližuje méně, neboť doba jeho vzniku (rozvoj vícehlasu a instrumentace) již s harmonií koketuje. Častá modulace i zdařilých varhanních doprovodů ovšem může laika mást a zpěv mu tak ztěžovat. Dobrým řešením je opět návrat k původní praxi.

 

Průběh mše svaté o Slavnosti seslání Ducha svatého začíná vlastní vstupní antifona:

 

Introit

Při začátku bohoslužby zpívá schola. Po antifoně následuje žalmový verš, případně veršů několik, podle délky vlastního příchodu k oltáři, okuřování oltáře kadidlem apod. Po každém verši se antifona opakuje. Text obvykle slavnostním způsobem otevírá tajemství liturgie připadající na ten který den.

Introit patří k nejstaršímu chorálnímu repertoáru a melodie skladeb jsou vlastní a jedinečné. Text antifony se vztahuje k liturgii, zejména pak lekcím, a odpovídá charakteru nedělní nebo votivní mše. Staří kronikáři dokonce podle introitů nedělí datují některé významné události.

 

Text antifony:

 Spíritus Dómini replévit orbem terrárum, allelúia: et hoc quid cóntinet ómnia, sciéntiam habet vocis, allelúia, allelúia, allelúia.  

 Duch  Páně naplnil okrsek zemský, aleluja. A ten, který vše obsahuje, zná každý hlas.

 

 

Kyrie

Po liturgické reformě z r. 1969 je součástí úkonu kajícnosti a při recitaci se říká celkem šestkrát, vždy jednou celebrant, lid opakuje. První Kyrie zpívá schola, lid opakuje, Christe opět zpívá schola a lid opět opakuje. Závěrečnou dvojici Kyrie zpívá opět nejprve schola avšak zakončení zpívají všichni. Na místě je tu ostražitost, neboť poslední invokace obvykle nebývá prostým opakováním předchozí, nýbrž je prokomponovanější, a v jednohlasém zpěvu jsou všechny nevítané individuální odchylky velmi zřetelné.

 

Gloria

Zpěv, někdy zvaný též „Hymnus angelicus“ je prastarý. Části jsou doloženy ze 4. století, konečná latinská podoba z 9. století. Také dvě desítky nápěvů mají různý původ, většina z nich je relativně novějších.

Začátek, Gloria in excelsis Deo, zaintonuje celebrant. Následně se střídají dvě poloviny scholy anebo zpívá schola střídavě s věřícím lidem.

 

Alleluia

Jde o nejmladší součást původního repertoáru propria skládané ještě v 9. a 10. století. Funkčně šlo o aklamaci před evangeliem. Vlastní Alleluia má zpívat schola, verš náleží sólistovi. V době velikonoční se zpívá Alleluia dvakrát.

 

První, po prvním čtení na místě příslušejícím jinak Graduale, zní:

 Alleluia. Emitte Spíritum tuum, et creabúntur: et renovábis fáciem terrea.

 Sešli Ducha svého a budou stvořeni a obnovíš tvář země.

 

Druhé alleluia (znám autor: Robert Zbožný – †1031):

 Alleluia. Veni Sancte Spiritus, reple tuórum corda fidélium: et tui amóris in eis ignesm accénde.

 Přijď, Duchu svatý a naplň srdce svých věrných. A oheň své lásky v nich rozněť.   

 

Sekvence

O slavnosti Seslání Ducha svatého následuje tzv. sekvence Veni Sancte Spiritus, jedna z pěti uchovaných po liturgické reformě tridentského koncilu (1545-1568). I u tohoto zpěvu je znám autor. Je jím papež sv. Inocenc III. (†1216). Český překlad textu této krásné a velmi mocné modlitby lze nalézt např. v Kancionálu, č. 422 jako píseň Přijď, ó Duchu přesvatý.

 

Credo

Vyznání víry má text přijatý na koncilu v Nicei a Konstantinopoli ve 4. století. Celebrant nejprve zaintonuje: Credo in unum Deum. Následuje schola, která se ve zpěvu jednotlivých formulí střídá s věřícím lidem.

 

Offertorium

Responsorium doprovází přinášení obětních darů a jejich přípravu.

 

Svatodušní slavnosti přísluší text:

 Confirma hoc Déus, quod operátus es in nobis: a templo tuo, quod est in Ierúsalem, tibi ófferent reges múnera, alleluia.

 Upevni to, co jsi v nás vykonal. Pro tvůj chrám v Jeruzalémě ti budou přinášet dary králové.

 

Sanctus

Je vlastně pokračováním preface. Jde o chvalozpěv, přisvědčení lidu celebrantovi. Zpívají tedy všichni, a Sanctus má navazovat na zpěv preface bez přerušení.

 

Agnus Dei

Zpěv, určený k lámání chleba, má původní charakter litanií a byl specifikem římské liturgie, zatímco soudobé paralelní rity měly pro tento moment variabilní zpěvy, například ambrosiánský používal tzv. confractoria.

Invokaci Agnus Dei začíná kantor, respektive schola, navazuje schola, resp. lid.

 

Communio

Tato antifona má doprovázet průvod věřících ke svatému přijímání. Střídá se s libovolným počtem předepsaných žalmových veršů podle slavnostní psalmodie, podobně jako introit. Tématem antifony bývá eucharistie nebo ten den čtené písmo a jde o starý repertoár s originálními kompozicemi.

Přijetí eucharistie je v podstatě vyvrcholením mše svaté.

Střídavý zpěv chorální antifony a žalmových veršů působí velmi vznešeně a s ohledem na fakt, že se andělský pokrm dává člověku, tudíž patřičně. V česky sloužených mších tato praxe nemívá zdařilý ekvivalent. Nemělo by totiž jít o jakousi rozptylující kulturní vložku, nýbrž by měl být navozen klid vyššího, božského řádu umožňující přijímajícím rozjímat o velikém daru, jehož se jim právě dostalo.

 

Svatodušní communio má text:

 Factus est repénte de caelo sonus advenientis spíritus vehementis, ubi erant sedéntes, allelúia: et repléti sunt omnes Spíritu Sancto,  loquéntes magnália Dei, alleluia.

 Z nebe se strhl hukot, jako když vane silný vichr tam, kde seděli. A všichni byli naplněni Duchem svatým a mluvili o velikých Božích činech.

 

Michael Nekula

Komentáře nejsou povoleny.