Pan kardinál DOMINIK DUKA podpoří XII. POCHOD PRO ŽIVOT

Pan kardinál a pražský arcibiskup Dominik Jaroslav Duka O.P. podpoří v sobotu 24. března XII. Pochod pro život.

Společně s dalšími biskupy a kněžími bude celebrovat mši svatou na úmysl ochrany lidského života od početí, za rodiče a lékaře.

Mše začne v 13:00 hod. v kostele sv. Jiljí v Husově ulice č.p. 8, Praha 1 – Staré Město.  

V sobotu 24. 3. dopoledne, od 9:00 do 12:00 hodin, bude v ambitech a prostorech kláštera dominikánů v Praze 1 na Starém Městě v Husově ulici č.p. 8, probíhat pro veřejnost a zaregistrované organizace, prezentace činností občanských sdružení, které se věnují obnově kultury života, podpoře předmanželské a manželské duchovní čistoty a podpoře rodiny.

 

Hlavní organizátor, Hnutí Pro život ČR, zve všechny občany naší země k aktivnímu zapojení se do průvodu, který již podvanácté upozorní na zlo umělých potratů. Loni tuto akci podpořilo osobní účastí přes dva tisíce zastánců tradiční rodiny.

 

Pan kardinál a pražský arcibiskup Dominik Jaroslav Duka O.P. bude společně s dalšími biskupy a kněžími v sobotu 24. března od 13:00 hodiny v kostele sv. Jiljí celebrovat mši svatou na úmysl ochrany lidského života od početí, za rodiče a lékaře.

 

Samotný Pochod pro život pak proběhne v Praze 1 po 14:00 hodině. Začátek pochodu bude v Husově ulici před kostelem sv. Jiljí. Průvod půjde po trase Husova ulice – Staroměstské náměstí – ulice Na Příkopě – Václavské náměstí, Zlatý kříž - Václavské nám., jezdecká socha sv. Václava, českého knížete.

 

Více informací o Pochodu pro život naleznete na webové stránce http://prolife.cz/

 

 

Na co chce POCHOD PRO ŽIVOT upozornit?

 

Prostým přírodním faktem je, že člověk je člověkem od početí. Již zygota je genově reálně existující lidský jedinec s právem na život a statusem člověka (homo sapiens sapiens), bez ohledu na to, že například nejsou diferencovány žádné orgány a jedinec není samostatný. Novorozenec také není samostatný.

A cožpak nenarozené dítě není také dítě?

 

Umělý potrat (interrupce; nebo jakékoliv přímo či nepřímo smrtící ovlivnění zárodku či plodu – počínaje například hormonální antikoncepcí navozenými změnami děložní sliznice, znemožňujícími uhnízdění zárodku, konče potratem při porodu) je tedy úmyslným a plánovaným zabitím člověka.

 

Proto umělé potraty (interrupce) zdravých plodů představují zásadní etický problém. Pokud je umělý potrat zákonem povolen, pak logicky dochází k deformaci všelidských hodnot a preferencí.

U těhotné ženy, která se díky potratu nestane maminkou, také existuje velké riziko psychických komplikací v podobě postinterrupčního syndromu. Mnoho žen se po uměle vyvolaném potratu potýká s velkými výčitkami svědomí, sužují je pocity ztráty a smutku.

Zabití lidského plodu samozřejmě různou měrou ovlivňuje i další osoby, které s touto nešťastnou ženou jsou v kontaktu. Jde především opět o pozměňování jejich žebříčku hodnot. 

 

Interrupce mají samozřejmě také rozměr zdravotního problému. Může dojít k fyzickým komplikacím u těhotné ženy. Stále se vyskytují případy, kdy žena po interrupci měla problém přijít do jiného stavu nebo těhotenství udržet. Komplikace mohou nastat i během samotné interrupce, kdy například nedojde ke kompletnímu odstranění tkáně z dělohy, či naopak dojde k přílišnému odstranění, a tím protržení děložní stěny. Infekce po potratu, třebaže jsou vzácné, mohou také způsobit děložní zajizvení, které může vést k neplodnosti.

 

Uměle vyvolaný potrat byl vždy ve všech civilizačně rozvinutých kulturách považován za amorální čin.

 

V civilizovaném světě byl uměle vyvolaný potrat poprvé legalizován v bývalém SSSR (Svaz sovětských socialistických republik), a to bolševickým zákonem roku 1923. Pro tento tmářský režim bylo pohrdání lidským životem naprosto typickým rysem.

 

Poprvé v našich dějinách byly na v českých zemích interrupce zákonem povoleny v době komunistické diktatury, a to zákonem č. 68/1957 Sb.. Umělé ukončení těhotenství se na základě tohoto zákona stalo běžným zákrokem. Jako regulátor zde fungovaly „interrupční komise“, které posuzovaly oprávněnost jednotlivých žádostí. Až do roku 1986 nebylo umělé ukončení těhotenství koncipováno jako "osobní právo ženy", ale záviselo na rozhodnutí politicky motivovaných interrupčních komisí. Činnost komisí byla velmi formální a tak byla povolována naprostá většina žádostí.

 

Podmínky ještě více uvolnil zákon č. 66/1986 Sb.. Po zavedení tohoto zákona do praxe, nastal prudký nárůst umělých potratů. A to zvláště ve druhé polovině osmdesátých let, kdy miniinterrupce byly prováděny ženám zdarma. Byly využívány a zneužívány jako svérázná antikoncepční metoda.

Maxima uměle vyvolaných potratů bylo dosaženo mezi lety 1988 až 1990 (97,1; 98,2 a 96,2 potratů na sto porodů). V porovnání s evropským průměrem byl počet potratů a interrupcí v českých zemích velice vysoký.

 

Ke snižování počtu uměle vyvolaných potratů došlo po roce 1990, ale sestupný trend pokračoval pouze do roku 2007. 

 

V ČR bylo podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) v roce 2011 usmrceno více než 24 tisíc nenarozených dětí. O život denně přišlo 66 počatých dětí.  

 

Dnes česky hovořící obyvatelstvo vymírá tempem zhruba 20 tisíc osob ročně. Díky experimentu s potratovým zákonodárstvím v dnešní české populaci chybí přes 3 000 000 lidí. Není pak divu, že vzhledem k úbytku lidí v produktivním věku hrozí v ČR kolaps průběžného důchodového systému. Demografický vývoj národa je na kritické hranici. Stárnoucí obyvatelstvo bude velice obtížně zajišťovat stabilní fungování ekonomického a politického řádu. Případná masivní imigrace doprovázená nezodpovědnou multikulturní propagandou nic nevyřeší. Zahraniční zkušenosti jiných evropských států ukazují, že imigrace přináší pouze další nové problémy a neřešitelné komplikace.

 

Interrupce v etických a historických souvislostech

Hippokratova přísaha

Hippokratova přísaha (400–300 před Kristem), která hovoří o etických normách pro lékaře, lékaře zavazuje: „Ani prosbami se nedám přinutit k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nikdy nedám podnět. Žádné ženě nepodám prostředek k vypuzení plodu. Svůj život a své umění budu vždy chránit v čistotě a udržím je bez jakékoli viny.“

 

Všeobecná deklarace lidských práv

Přijata byla Generálním shromážděním OSN 10. prosince 1948. Vyjmenovává a opisuje základní lidská práva. V souvislosti s ochranou lidského života je významný především článek: 1, 2, 3. V prvním článku se uvádí, že „všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i v právech…“ Druhý článek uvádí, že „každý je nositelem všech práv a svobod, které zakotvuje tato deklarace…“ Právo na svobodu života a osobní bezpečnost zastřešuje článek číslo 3.

 

Úmluva o právech dítěte

Přijata byla 20. listopadu 1989 Valným shromážděním OSN. Tuto úmluvu ratifikovalo 191 států. Stala se součástí mezinárodního práva. Dokument obsahuje 41 článků, které přímo upravují práva dětí. Čtyřmi základními principy úmluvy jsou nediskriminace (článek č. 2), nejvyšší zájmy dítěte (článek č. 3), život a rozvoj (článek č. 6) a účast (článek č. 12). Úmluva zahrnuje široké spektrum práv od občanských a politických až po hospodářské, sociální a kulturní. Patří sem například právo na život, právo poznat vlastní rodiče, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na ochranu před násilím v jakékoli formě. Každé právo vyjádřené v úmluvě je základní, vlastní a neoddělitelné od lidské důstojnosti a harmonického rozvoje každého dítěte. Práva uvedená v úmluvě jsou právy všech dětí na celém světě.

 

Deklarace práv počatého dítěte (DPPD)

Tento dokument byl vyhlášen 22. listopadu 1999. V této deklaraci je zakotveno právo každé počaté lidské bytosti na život. Počaté dítě má podle této deklarace právo narodit se a být přijaté a milované v harmonickém prostředí manželského svazku muže a ženy.

http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/dite.htm

Také v souvislosti s existencí výše zmíněných etických a právních závazků včetně Deklarace práv počatého dítěte, je velmi vhodné o právu člověka na život již od početí důkladně přemýšlet a zásadním způsobem diskutovat.

A poté konat.

Komentáře nejsou povoleny.