Duchovní obnova mužů

17.12.2010

S vidinou klidného, duchovně prožitého posledního adventního víkendu (duchovní obnova večer v pátek, rorátní mše v sobotu ráno) jsem se neprozřetelně v pátek rozhodl, že ještě stihnu tradiční rodinný nákup. Bohužel tradiční kolony aut na Černém Mostě, na které jsem v tom spěchu nepomyslel, způsobily, že jsem přišel téměř o celou mši svatou a na faru jsem před duchovní obnovou vstupoval trochu se zahanbením, že jsem zase těmi našimi světskými starostmi nechal vytlačit to nejdůležitější.

Venku mrzlo až praštělo, takže Viktorem již přede mší roztopený krb mi připadal ještě příjemnější než obvykle. Oko potěšil také pohled na domácí bábovku od Radů, nicméně jiná světská rozptýlení jsme si již nepřipouštěli a jak říká otec Kužniar, po chlapsku jsme se vrhli do duchovní obnovy.

Otec Kužniar nám nabídl několik témat – potíže na naší duchovní cestě, svátost smíření a modlitba.
Zvolené téma obtíže na duchovní cestě mne a určitě i všechny ostatní zaujalo. Cítil jsem jak každoroční starosti, co to všechno ještě před Štědrým dnem musím stihnout, zvolna ustupují.
Vnímal jsem, že téma je opravdu relevantní pro všechny z nás. Vždyť kdo by nenašel příběhy z dávnější, ale, bohužel i ne zcela dávné minulosti, kdy jinému ublížil minimálně nepřiměřenou výtkou, neuctivým, či neupřímným slovem?
A tak, přestože v první půlhodině jsme byli jen posluchači, postupně jsme se přidávali do diskuze s vlastními zkušenostmi nebo otázkami. Od obtíží na duchovní cestě jsme se dostali přirozeně ke hříchu, svědomí a zpovědi. Trochu jsme se zasmáli historce otce Kužniara, když se  nám svěřil, jak chtěl rychle „sfouknout“ zpověď na pouti v Čenstochové, ale setkal se s knězem, který ten okamžik pojal skoro jako zpověď vzájemnou a poctil otce třičtvrtěhodinou vzácného dialogu.
Dozvěděl jsem se i něco nového, například, že ve staré řečtině znamená hřích chybu, kvůli které mineme cíl. Jak nás ujistil otec, po upřímné lítosti se dá správný směr zase najít. Bohudík, mám tedy naději, že mé hříchy nejsou Pánem vnímány jako něco nenapravitelného, ale jen prodlužují cestu k němu.
Poučil jsem se také jaký je rozdíl mezi skrupulózním svědomím (člověk si klade své hříchy opakovaně za vinu a svědomí mu nedá ani na chvilku pokoje) a laxním svědomím (to si zase říkáme při drobných hříšcích, že jsme nic tak strašného neudělali a že jsme vlastně i lepší než většina ostatních).
Do diskuze „co je horší“ jsme se zapojili skoro všichni. Přes různost názoru jsme se pak v zásadě shodli, že to první svědomí je očistcem již na zemi, ale že to druhé je velmi nebezpečné a ve společnosti nízkých etických norem nás ohrožuje patrně mnohem více.

Největší radost jsem, ale pocítil při jednom „podobenství“ otce Kužniara.

Posloucháme-li nebo čteme-li Boží slovo a skoro nic si z něj nezapamatujeme, i tak nepřijdeme úplně o tyto duchovní plody. Naše duše se prý zachová jako děravý koš, kterým se snažíme nabrat vodu. Přestože všechna vyteče, koši kontakt s vodou prospěje. A tak i duchovní slovo, byť většina z něj jen na čas naší myslí projde, má potenciál, naši duši posílit.

Podobenství tak posílilo mé slabé odhodlání „Budu zkoušet číst dále a i s dětmi, přece jen to má smysl“.

Večer jsem faru opouštěl s nadějí v duši a v klidu, tak jak to má před Vánocemi být. A doufal jsem, že tento rok mi klid a naděje v duši vydrží díky laskavému slovu otce Kužniara zase o něco déle. Připomněl jsem si, jak hluboká moudrost je ve slovech, která se každou neděli po mši už skoro mechanicky modlím.
„Bože děkujeme Ti, že máme mezi sebou kněze.“
A v duchu dodal, že bez kněží by opravdu bylo mnohem těžší nezapomenout na to, co je opravdu důležité.

Tomáš Machanec

Komentáře nejsou povoleny.