O zdech v nás aneb Duchovní obnova žen

V pátek 10. prosince 2010 proběhla v naší farnosti duchovní obnova žen. Ráda bych se s vámi podělila o několik myšlenek z ní. Po mši svaté se 13 žen a jeden muž sešlo na naší faře. Některé z nás si donesly i spacáky, neboť otec Edward umožnil přespání. Každá jsme přispěla nějakou tou dobrotu, takže chvíli trvalo, než se stůl zaplnil a my se pohodlně usadily u zapáleného krbu. Do čela stolu se posadil a celou obnovu vedl bratr dominikán Maciej Niedzielski.

Jak jistě tušíte, je bratr Maciej z Polska. Nejprve hovořil o sobě, o své cestě k víře, o věřících v Polsku dnes i v minulosti, o nedávno vztyčené soše Ježíše Krista a o Polácích žijících u nás. Je mi jasné, že naše církevní společenství je s tuto zemí svázáno více než s kteroukoli jinou, proto jsem jeho slovům naslouchala s jistou zvídavostí.

V části večera určené samotné duchovní obnově bratr Maciej promlouval hlavně o Písmu svatém, několikrát za sebou opakoval slova „Tady jsem“. My se k Tobě modlíme, Pane, a Ty nám odpovídáš Písmem svatým. Mezi námi a Polskem nestojí zeď, zdi jsou jen v nás, věřící ji bourá svou vírou, přijímáním svátostí a čtením Písma. Nevěřící si ji naopak buduje po celý svůj život strachem ze smrti, z konečna, strachem z prázdnoty, opuštěnosti a samoty.  Ale my nejsme sami, i když každý z nás, protože je člověkem, nějakou tu zeď či hranici má. Nebojím se bourat svou zeď. Mezi námi nesmí nic stát, chci-li se setkat s Bohem, až přijde čas. A ten může přijít kdykoli. Proto je již nyní nutné číst Písmo svaté, i když v něm ne všemu rozumíme. Za pár let až nalistujeme stejný odstavec a verš, budeme ve svém životě dál a on nás osloví jiným způsobem. Třeba tehdy porozumíme, a pokud ne, bude tomu tak na poslední cestě. Věřím, že nám Bůh nedá najevo, jak jsme hloupí, jen se na nás shovívavě usměje a my už budeme vědět.

Myslím taky na to, jak bratr Maciej mimo jiné podotkl, že církev nikdy neoznačuje hříšníky, má jen své svaté. Neodděluje a nesoudí, neboť každý člověk je hříšný.  U této poznámky mě mírně zamrazilo při představě, že je možné, že se „v nebi“ setkáme třeba s Hitlerem nebo Stalinem, moje fantazie pracuje na plné obrátky. Nejsem schopna si to představit, připouštím, že na odpuštění viny za smrt tolika lidí není mé srdce dostatečně velké ani silné, samozřejmě vím, že proto, že je lidské. Možná ale, že je Boží láska všeobjímající, že Bůh opravdu odpouští všem, a že je to peklo skutečně prázdné. Ne, nevím.

Má mysl je již unavena, a tak otevírám knihu Žalmů a vím, že stejná slova tiše šeptají ústa mé sestry nebo bratra na druhém konci světa. Mezi námi a Bohem se v tu chvíli vytváří duchovní pouto.

Když slova bratra Macieje na chvíli utichla, hned se na něj sesypaly naše otázky. Já bohužel nemohla zůstat déle, bylo půl desáté a některé z nás se začaly s díky loučit.  Bylo mi to líto, ale byla jsem si jistá, že jsem, Pane, pro Tebe, tady a teď, a že mne na další cestě čeká naléhavé boření zdí.

Zuzana Velíková

Komentáře nejsou povoleny.